ŠKODA STUPAVA TROPHY 2018

Páteční odpoledne přineslo mnohá rozhodnutí. Po ne moc dlouhém „štengrování“ se Alča rozhodla doprovázet Karla na slovenskou stranu, konkrétně na závod ŠKODA STUPAVA TROPHY. No a přece nepojedeme na Slovensko kvůli pár kilometrům. Karel vybral rovnou 105 kilometrů, které opravdu stály za to. Podle jeho slov, jde o nejlehčí závod, který na Slovensku je :-O

V šest ráno vyjíždíme z domu nabalení jak na týdenní dovolenou. Alča sebou měla dvě taše (nemá tam řízky????). O půl osmé jsme vyrazili k prezenci, která byla rychlá. Evidentně bylo vše dobře připraveno. Začala se blížit devátá hodina a my se v poklidu rozjeli.

Úderem deváté se rozjel peloton o sedmdesáti lidech. Pražící sluníčko útočilo na závodníky a postupně jim začínalo závod lehce znepříjemňovat, až do příjezdu na lesní cestu, kde odstřelovaly drobné kamínky po prvních nástupech. Poté už opravdu rozhodoval terén a zdatnost závodníků v technice. Karel měl jasnou taktiku: „na začátku to napálit a pak se uvidí, jak dlouho to vydržím – přesně tak, jak se to nemá dělat, ale i tak jsem tempo elite neuvisel a už v prvním kopci jsem se zařadil do skupinky podobné výkonnosti, kde byl asi nejsilnější jeden rakušák, kterého jsem znal už z předchozích závodů – a kterého jsem se snažil tak tak uviset. Jelo se celkem tempo – rozuměj na hranici mých možností – z kopce a v technice byli všichni lepší, já se to snažil dohánět ve výjezdech – jenže asi na 40km se objevuje díra jak do pekla na zadním kole. Tmel se nechytá, naštěstí mám knot, vrazím ho tam, bombička tlakuje, moc to netěsní, zbytek knotu blomcá o rám, ale nějak to jede..“

První polovina závodu byla krásná, kochací. Respektive pro Alču, ta brala závod na bajku jako uvítací, a měla nejvzornější kadenci. Karel je ale opravdový závodník, a dával tomu, co to šlo. Letos je jeho forma opravdu skvělá. Zrada ale přišla o pár kilometrů později, nastaly ty nejtěžší kopce a stoupáky. Pár brdků se i poctivě tlačilo. Úlevou se zdály být dva stoupáky po asfaltu, ze kterých se ale vyklubaly prudké kopce štípající jako ti nejotravnější komáři. „Hurá, vidím terén!“.

Karel stále bojuje s dofukováním na každém asi desátém kilometru, až konečně jej zachrání pořadatelé z občerstvovací stanice na 80km – VELKÁ PUMPA! Jenže po 1km knot nevydrží nápor, a Karel může znovu začít trénovat „bicák“.

Na jednom z nejtěžších kopců zaplakali Ti, kteří jeli pomaleji než špička závodu. V samotném středu Karpat se začalo ozývat výhružné hřmění. (A věřte tomu, že uprostřed hlubokého lesa a lehkého přítmí to znělo opravdu hrozivě..). Na hřebenu už byly vidět i záblesky. A ano, v jednom z mnoha těžkých sjezdů začal pořádný slejvák. (To vysvětluje Alčin nabalený lodní kufr – ta holka něco tušila, a řízky to nebyly..). Zatímco Karel se vyšlapával, a hlavou se mu honily myšlenky na kuře s chlebem a papričkou, Alča sjížděla „totálka“ celá od bahna, písku a trnů od ostružin do cíle :)) Tudíž pokud by mělo jít o nějakou prezenci týmu nebo kola, bezpochyby nikdo nepozná ani Alenku, natož značku kola či název týmu. Karel Alču ale v cíli přece jen vyčmuchal a oznamoval svoji bramboru (s defektem od 40km byl pro Alču vítěz). Jakožto šarmantní doprovod umyl kolo..i ji. Ne, jen to kolo 🙂

Čistí a voňaví jsme si pochutnali na trochu, pro nás, nezvyklém pohoštění – možná jsme rozežraní, ale my rádi rizoto, a nebo alespoň výběr ze dvou jídel, kdy jedno je bezmasé. Karel s chutí snědl i papričky, které ho tedy pořádně zaskočily. Div se nevyvrátil. Na omdlévání ale nebylo čas, jelikož super načasované vyhlášení odsýpalo, a na druhý stupínek na bedně byla volána Alča. S úsměvem přebrala kytičku, a jelo se domů. Hrozně jsme si to užili a pochvalu zaslouží precizní organizace závodu 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Závody 2018. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.